Legendárním Kučerovcům zasvětil velkou část svého života. Dokonce se kvůli nim rozvedl.

Táborský deník  5.11.2011

Soběslav - Lidé mezi námi - Bedřich Jan Skočdopol      

To byla hudba mého mládí, vzpomíná Bedřich Jan Skočdopol na legendární skupinu Kučerovci, které zasvětil podstatnou část svého života. Byl jim natolik oddaný, že se kvůli nim dokonce rozvedl. Dnes už by na manželčinu otázku „buď Kučerovci, nebo já,“ odpověděl jinak. Tehdy to byl ale jeho osud. „Ten, kdo tehdy v letech 1953 až 1961 na vlastní oči neviděl a především neslyšel tuto nadčasovou hudební skupinu, absolutně nemůže být v obraze,“ míní.

Vzpomenete si na svoje první divácké setkání s Kučerovci?
To bylo v roce 1956. Bylo mi tehdy třináct let, trávil jsem prázdniny v Soběslavi, kde jsem ve společnosti rodičů, dědy, babičky a strýce ve vyprodaném sále tamního národního domu poprvé zhlédl koncert Kučerovců. Bylo to úžasné. Zvuk havajské kytary, melodičnost, překrásné písně, tanečnice, světelné a zvukové efekty, střídavé oblečení v jednotlivých částech programu a konferenciér, který věcně a poutavě dokázal posluchačům přiblížit nejen obsah písně, ale povědět i něco zajímavého z tradic dané oblasti. Hned mi bylo jasné, že je to skupina, která mi učarovala a bude mě provázet celým mým mládím. Už tehdy jsem se začal těšit na další koncert, který jsem zhlédl začátkem roku 1957 na zimním stadionu na Štvanici. A vlastně do nástupu vojenské základní služby v roce 1962 jsem v Praze nevynechal jediný jejich koncert.

Kromě prvního silného zážitku, kdy jste se s Kučerovci poprvé setkal, vzpomněl byste si ještě na nějaký?
Vzpomínám na jednu událost, od které uplynulo neuvěřitelných třiapadesát roků. Ve dnech 25. a 26. září roku 1958 měla ve velkém sále pražské Lucerny dva večery po sobě premiérový koncert Instrumentální skupina Václava Kučery v novém složení a s novým programen, rozšířeným o kovbojské písně Severní Ameriky. Bylo beznadějně vyprodáno, nicméně mojí matce se díky známostem podařilo sehnat lístky na oba večery, a to dokonce do předních řad. Konečně nastal ten tolik očekávaný okamžik a já v doprovodu matky vešel do Lucerny, která již hodinu před začátkem doslova praskala ve švech. Ještě před tím, než jsme stačili lístky odevzdat biletářům, zatarasily nám cestu dvě ženy v doprovodu nerudného muže – pracovnice školského úřadu národního výboru. Chtěly po nás občanské průkazy. Koncert byl totiž kvůli repertoáru kovbojských písní přístupný až od šestnácti let. Nezabraly ani přímluvy mojí matky, ani fakt, že do dovršení požadovaného věku mi zbývá už jen šest měsíců. Ani nevím, jak jsme se dostali tramvají domů. Byl to pro mne šok. Zbýval už jen druhý den. Nedovedete si představit, jak jsem byl nervózní. Nakonec se to povedlo. Dostal mě tam otec, který se se mnou vmísil do davu nedočkavých diváků, pozorujíce přitom, zda nespatří onu trojici, která mně den před tím znemožnila návštěvu koncertu. Jako štít před námi nás protlačil až k biletářkám. Poté nastal tolik toužebně očekávaný okamžik, na který nelze zapomenout a který mě následně jako věrného a letitého příznivce těch starých, dobrých Kučerovců provází vlastně po celý život.

Na události před tím si vzpomínáte do detailů. Co ale samotný koncert? Také si pamatujete všechny jeho detaily?
Ano, i na něj mám jasné vzpomínky. Při premiérovém koncertu 26. září měli Kučerovci podle programu vystoupit s pětadvaceti písněmi. Ve skutečnosti přidávali dvanáct písní, z toho kovbojskou píseň Hey, Joe dokonce dvakrát. Takže ve finále zazpívali dohromady osmatřicet písniček. Dovedete si představit, jak to muselo být psychicky i fyzicky náročné? Situace se opakovala o rok později, 1. ledna 1960 při novoročním koncertu ve vyprodaném křídle Sjezdového paláce Pražského parku kultury a oddechu Julia Fučíka, který navštívily dva tisíce diváků. Tehdy jsem dokonce měřil přesnými stopkami délku potlesku u jednotlivých písní, a to včetně těch opakovaných, kterých bylo tentokrát jedenáct. Musím říct, že jednoznačně vedla mexická píseň La Bamba, která se vlastně v podání různých interpretů po celém světě hraje dodnes.

Před dvěma lety jste ukončil svoje předsednictví fan klubu skupiny. Jak jste se ale k této funkci vlastně dostal?
V roce 1988 jsem dělal manažera skupiny...


Počkejte, předsednictví fun klubu předcházela ještě daleko významnější funkce? Jak se přihodilo, že jste se stal manažerem Kučerovců?
Asi dva roky před tím jsem navázal kontakt s vedoucím skupiny, sešli jsme se, povídali si o historii, já jsem se podělil o svoje vzpomínky a zážitky a řekl jsem mu, jakou jsou pro mne srdeční záležitostí a on mě poté oslovil, zda bych jim nechtěl dělat manažera, protože ten tehdejší končil. Měl jsem tenkrát velice lukrativní a dobře placené zaměstnání. Přesto jsem tehdy kývnul. Bral jsem devadesát korun za jedno vystoupení k tomu nějaké cestovné, bylo to hodně slabé a já se kvůli tomu dokonce rozvedl. Kapele jsem přesto dál zůstal věrný. Po roce jsem ale s funkcí manažera musel skončit, protože uživit se nešlo. Navíc začala pěrestrojka, kdy se rušil jeden koncert za druhým. I ty dávno nasmlouvané. Nechal jsem toho a horko těžko získal zpět svoje původní zaměstnání.

A co manželství, to už se asi nepodařilo zachránit...
Dneska toho možná lituji. Manželka mi tehdy řekla: Buď Kučerovci, nebo já. A já si tehdy vybral kapelu. Dneska to vidím jinak. Kdo ví, jak by to tenkrát všechno bylo...

A pak jste založil ten fan klub?
Chodil jsem dál na jejich koncerty, kterých už ale po Praze tolik nebylo. Vedoucí skupiny pak jednou přišel s tím, zda by se nemohl založit fan klub skupiny. Kývnul jsem a stal se na dlouhou dobu jeho předsedou.

Proč jste ale před dvěma roky z tohoto postu odešel?
Těch důvodů bylo několik. Funkci jsem vykonával přes deset let. Po tak dlouhé době jsem už ale začal ztrácet motivaci, nedokázal jsem si odpovědět na otázku, co by se dalo ještě vymyslet k lepšímu, a jak nebýt jen bezvýznamnou loutkou k ruce vedoucímu skupiny bez sebemenšího podílu na celkovém rozvoji skupiny a jejím potřebném zviditelnění se u široké divácké veřejnosti. Ale především jsem se přestěhoval z Prahy do Soběslavi, do svého rodiště, kam po právu patřím. Zrekonstruovali jsme si tu s družkou rekreační objekt, který jsme předtím pravidelně navštěvovali, a přesunuli se na jih Čech natrvalo. Na dálku bylo pak pro mne nemyslitelné, abych svou funkci dál vykonával, obzvlášť, když nemám k dispozici počítač, internet ani tiskárnu a podobně. K tomu jsem byl i značně časově vytížený soustavným jednáním s úřady, projektantem, stavební firmou a dalšími subjekty v důsledku přístavby chaty v mém novém soběslavském bydlišti. Nevěřím ale, že můj nástupce dokáže něco změnit k lepšímu. Hlavním měřítkem činnosti fan klubu s oduševnělým názvem Klub kamarádů Kučerovců je zajištění účasti členů na koncertech pořádaných v komorním a neformálním prostředí, byť se sníženým vstupným. A to je opravdu málo. Proto je mi líto těch skalních příznivců a pamětníků původních členů skupiny, kteří do fan klubu vstoupili a kromě zmíněné slevy na vstupném, možnosti přednostní koupě nově vydaných titulů, byť s donáškou na místo koncertu a bez placení poštovného, a případného popovídání si se současnou elitou skupiny, žádné jiné výhody nemají. To je ale můj osobní názor.

Co všechno obsahuje váš archiv?
Archivní činnosti jsem se začal věnovat od roku 1988. Vlastním několik šanonů fotografií ze soukromé i oficiální sbírky jednotlivých členů skupiny nebo skupiny jako celku. Dále novinové výstřižky, programy z jednotlivých koncertů, nabídkové listy a upoutávky uměleckých agentur, osobní korespondenci s některými členy skupiny, vlastní poznámky, statistické údaje, rozbory z mé manažerské činnosti z roku 1988, dostupné informace o zemích Tichomoří, Indonézie, Latinské a Severní Ameriky, plakáty. To vše za období let 1946 až doposud.

Zmínil jste osobní korespondenci. Jste s bývalými členy legendárních Kučerovců ještě v kontaktu?
Před mnoha lety jsem byl v kontaktu s panem Leopoldem Klarem z Brna a Gustavem Růžičkou, které jsem také navštívil v jejich bydlišti. Gustav Růžička se třikrát zúčastnil společného setkání v Praze ještě s dalšími členy skupiny. Oba již bohužel zemřeli. Stejně tak i konferenciér Jan Kukla, se kterým jsem se často vídal, a zpěvák Bohumil Zeman, který bydlel nedaleko mého pražského bydliště. Mnohokrát jsme spolu v parku na Vyšehradě poseděli s našimi psy a vzpomínali na to, co všechno čas odnesl. S doposud žijícími legendami, pány Vladislavem Procházkou, Tomášem Weberem – Procházkou, Františkem Friedrichem, Bohumilem Zoulou a konferenciérem Valentinem Knorem jsem také v kontaktu a v průměru jednou za dva až tři roky se sejdeme při plánovaném společném přátelském posezení. A pan Bohumil Zoula, kterému je jednaosmdesát roků a trvale žije v Holandsku, mě navíc v posledních letech už dvakrát navštívil tady v Soběslavi, když měl cestu do Prahy, kam mimochodem cestoval sám svým automobilem, což je v jeho věku opravdu obdivuhodný výkon.

Neuvažovalo se někdy o vydání vzpomínkové knihy, která by mapovala historii Kučerovců?
To je noční můra všech žijících členů skupiny, skalních příznivců a přátel, kteří před lety brali její vydání jako hotovou věc. Dodnes mě tato vzpomínka dohání k nepříčetnosti. Psal se rok 1996, kdy byl opožděný návrh na vydání vzpomínkové knihy z historie Kučerovců jedním z prioritních úkolů právě založeného fan klubu, jehož jsem byl zakládajícím předsedou. Potřebných materiálů jsem měl dostatek, navíc v té době žili někteří členové, kteří byli u zrodu kapely a jejich vzpomínky a příběhy by rozhodně obohatily obsah knihy. Chybělo tehdy jediné: najít dobrého publicistu z řad novinářů či redaktorů, který by hotové dílo předal vydavateli. Ani se mi nechce zmiňovat, kdo mi tehdy představil údajně špičkového novináře, který v té době psal o skupině do různých periodik a neměl by tedy být pro něj problém tento úkol splnit. V dobré víře jsem mu půjčil potřebné složky archivu a adresný seznam bývalých členů včetně kontaktů a čekal, že se začne psát o historii legendární skupiny. Brzy se však ukázalo, že napsat nějaké stránkové slátaniny nebo celou knihu, není prostě totéž. Dlouhé roky mi pak trvalo než mi byl po nesčetných urgencích vrácen archiv. Nenávratně jsem přišel o pár tisíc korun, které ze mě onen vyvolený vylákal a poté zmizel neznámo kam. Stručně a jasně řečeno: vydání vzpomínkové knihy je navždy nenávratně pryč.

Vy jste ale zůstal Kučerovcům věrný dodnes. Co vám to vlastně všechno dalo?
Krásné vzpomínky na mládí, nebyl jsem jako moji vrstevníci, nevysedával jsem po hospodách. Fotbal a Kučerovci, to byl můj život. Je chválihodné, že skupina vystupuje nepřetržitě do současné doby, ale já mám stejně nejraději ty původní. Jak to výstižně sdělil jeden fajnšmekr, znalec a letitý příznivec původních Kučerovců, pan Petr Chmelík ze Semil, se kterým musím naprosto souhlasit: „Po práci každý večer poslouchám starou gardu Kučerovců. Legendy jsou prostě legendy. Moc hezky se poslouchají, když zapadne slunce, stráně voní senem. Pod oknem se třpytí řeka a v dáli houká vlak. A na ty současné si ani nevzpomenu...“